Zrození aktivistky v obrazech - od boje s nacionalisty k boji proti islámu

Když se toho okolo vás děje moc, je dobré se obrátit k sobě. A tak činím i já. Kde se v člověku bere to neustálé pnutí nemlčet k nepravostem? Bůh ví, ale rozhodně to není žádný kalkul ani konstrukce. Prostě to tak člověk má.
5. 8. 2016 16:59 | Link: http://www.evahrindova.cz/node/310

Můj život je protkán konflikty a kontroverzemi. Nevyhledávám je, ale tak nějak nemůžu mlčet, když se někde děje nespravedlnost. Jsem z vesnice a odmala žiju v jednoduchých vzorcích - lhát a krást se nemá, práce se má dělat pořádně a není nutné lézt lidem do zadku, protože člověk, který se nebojí práce, to nepotřebuje. V mé vesnici bylo normální, že i za komunistů děti chodily do pionýra, ale zároveň do náboženství. Byli jsme hrdí na pionýrské šátky, ale na náměstí u školy stála celou dobu socha prezidenta osvoboditele Masaryka. Chodili jsme do Sokola a do "hasičů" a taky do kostela. V hospodách se nadávalo na komunisty, doma se poslouchala Svobodná Evropa. Těch pár komunistů z vesnice bylo lidem spíše pro smích. Prostě vesnice. Nikdo se nepotřeboval ponižovat kvůli kariéře, protože jakou chcete dělat kariéru v kravíně nebo na poli?

Obraz první - gympl

První kontakt s realitou mám až na gymplu. Už to není tak jednoduché, není možné žít podle takových jednoduchých vzorců. Když kritizuju hloupé a zbytečné ideové vzdělávání - a to tak, že v zápalu napíšu dopis do Stráže lidu - narážím poprvé. Stráž lidu zrovna potřebuje ukázat, že se naše rodná strana nebojí kritiky a dopis otiskuje. A začne haló... Pamatuju si tu scénu: Stojím na chodbě, kam si mě vyvolala má třídní učitelka. A mluví mi do duše: "Já vím, že máš pravdu, ale pravda se neříká. Víš, jak ti taková pravda může ublížit?" Další profesor mi vyhrožuje tím, že mě nepustí k maturitě. Ale perestrojka bouří a nakonec odmaturuju.

Obraz druhý - Slota a další nacionalisti ze Žiliny

Po vysoké škole jsme s mužem zůstali žít v Žilině. A tam nás zastihla také revoluce. Kdo nebyl hluchý a slepý, musel cítit nastávající problémy se slovenským nacionalismem. A já jsem byla v centru toho všeho. Žila jsem na sídlišti, mezi lidmi, kteří se v žádném ohledu nedali řadit k nějaké elitě. Stačilo vyjít na pískoviště. Jenže já musím pořád něco dělat. S přáteli jsme založili pobočku Artfóra a už to jelo, koncerty, výstavy a nakonec časopis. Z toho se stala platforma proti bujícímu nacionalismu. Byla jsem na mateřské s malým dítětem a v očekávání druhého. Časopis jsme dělali na koleně, s nesmírným úsilím - už tenkrát bez pomoci elitních neziskovek a bez podpory nadací a grantů.

A z té doby je můj druhý obraz. Jela jsem na nějaké školení do Zvolena. Byla jsem těhotná a doufala jsem, že se mi podaří na tom školení přesvědčit borce z Veřejnosti proti násilí, aby neignorovali problém narůstajícího nacionalismu. V Žilině začal vystrkovat růžky Slota a my s ním dost tvrdě bojovali. Potřebovali jsme pomoc! Pamatuji se, jak v zelených flanelových těhotenských šatech stojím a mluvím - snažím se všechny přesvědčit, ať nám pomůžou, protože bojujeme s něčím, co ohrožuje budoucnost Československa. No, dívali se na mě dost soucitně:-) Borci z Bratislavy, nadřazení a arogantní. Nepřesvědčila jsem je - ale abych nekecala - dostali jsem od nějaké nadace jeden diktafon. Víme, jak to dopadlo. Poté, co Slota a spol. začali sepisovat petice proti nám - s tím, že jsme židé a že nás řídí zahraniční centrály, jsme se rozhodli - už po rozdělení - emigrovat na Moravu, do mého rodiště...

Obraz třetí - Votobia a další moje zaměstnání

Ve Votobii bylo krásně. prostě paráda - plno fajn lidí, nadšení, práce skoro zadarmo, ale radost. Časem to začalo skřípat, protože vedení takové firmy nemůže stát jen na nadšení, je třeba mít v pořádku různé procesy a investovat rozumně, nastavit pravidla a držet se jich. No, to se nepodařilo. Ale vydala se spousta krásných knih, koplo se do pár vosích hnízd. Velkou školou pro mě byl soudní proces ohledně knihy Vaříme s konopím. Kdo se k tomu jak stavěl, jak fungovala média a celá státní mašinerie. A pak taky můj první vyhazov. Pro mě nepochopitelný, vždyť jsem udělala pro firmu tolik dobrých věcí! Navázala jsem první kontakty s fakt prominentními novináři, zorganizovala jsem velké akce v Olomouci, které nás stály málo, ale přinesly obrovský efekt.

Nebylo to naposledy - když chcete dělat práci dobře, jsou z toho jen problémy. A to je můj třetí obraz: Jedu s výpovědí v tašce domů. Jedu na kole a tlačí se mi slzy do očí: "Proč jsem nežádoucí, když chci věci zlepšovat? Proč letím první, když mám výsledky? Proč nemohu dělat práci, kterou umím?" Jo, děvče, říkat pravdu se nevyplácí. A musíš si zvolit - pravdu nebo práci. Zažila jsem to ještě asi osmkrát, než jsem pochopila, že musím pracovat sama na sebe. Buď jste majitel firmy - a to si pak můžete říkat, co chcete - nebo jste zaměstnanec, a to musíte většinu času věnovat tomu, abyste říkali správným lidem správné věci a na to já nemám, neumím to a už se to asi nenaučím.

Obraz čtvrtý - chci být neviditelná

Když vás po několikáté vyhodí z práce, když na vás pernamentně útočí spolustranící z politické strany (byla jsem členka ODS), unavíte se. Ono to má vše dost divné souvislosti - proti mně se psaly dvě petice - jednu inicioval velký nacionalista Slota, druhou členové ODS z Olomoucka. Taky se v ODS poprvé setkávám s hrozbami trestních oznámení. Jak šokující, když se to děje někdy kolem roku 2006. Člověk stojí zase sám, proti přesile arogantních a nadřazených. Říkat pravdu a chtít dodržovat pravidla? V politické straně? Po vyhraných volbách? Naivní a nemožné. A tak se stahuju - neprodlužuju své členství v ODS, zaměřuju se na kariéru, vrhám se po hlavě do obchodování, učím se prodávat reklamu. Jedu na plno a jsem dobrá - patřím vždy k těm úspěšnějším obchodníkům. Napřed mě dávají za příklad, a pak mě vyhazujou, protože do všeho začnu moc vidět.

A z té doby je můj čtvrtý obraz: Moje máti je z mých komplikovaných situací nešťastná a furt mi vtlouká do hlavy: "Prosím tě - nikomu nic neříkej, nemluv, buď zticha! Je ti to zapotřebí, furt se do tebe někdo naváží. Buď v ústraní, neprojevuj se a jen vydělávej peníze." Pár let se její rady držím.

Obraz pátý - i když nemluvím, jsem vidět - kašlu na to!

Dělám všechno, co se po mě chce. Mám dobré manažerské místo a říkám to, co se ode mě očekává. Jenže to nestačí. Neumím lhát a když se mě někdo na něco zeptá - velmi opatrně odpovídám a to po pravdě. A držím se zpátky, jenže mí šéfové ve mě prostě vždy cítí nebezpečí. Nevím, možná je to proto, že se jich nebojím. Nikdy jsem netrpěla takovým tím poníženým strachem. Asi je to nějak podvědomé a lidi to vycítí, že si ze mě nemohou udělat otroka. Mám to zažité od dětství - před nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Ale fakt se snažím! Po několika letech ve firmách a to i korporátních a na manažerských postech se ale vracím zase zpátky k obchodování a nakonec s definitivní platností končím svou manažerskou kariéru a začínám dělat sama na sebe. A po čase se také vracím do ODS - ta angažovanost mi chybí, patří to k mému životu, veřejné věci mě prostě nenechávají v klidu a chci je ovlivňovat. Mám pocit, že se řítíme někam do hlubin a chci proti tomu něco dělat, jenže v ODS to nejde.

A to je můj poslední obraz. Sedím u počítače a zírám na jednu výzvu. Hnutí IVČRN (islám v České republice nechceme) vyzývá někoho z Olomouce k uspořádání prvního setkání - chtějí jen, aby někdo sehnal místo srazu. Sedím a přemýšlím, vím, že když se nabídnu a to setkání uspořádám, rozjede se vlak, z kterého už nevystoupím. Váhám asi pět minut. A tak píšu do zprávy: "Vážení, tak já to setkání zařídím."

A dál už to znáte - vlak se rozjel a nabral rychlost. Je jednodušší říkat věci po pravdě, protože tím mlžením se nedá nic získat. Stejně ta opatrnost nefunguje, protože nakonec se stejně provalí váš postoj, Tak si šetřím čas a říkám to rovnou a snažím se přesvědčit i další lidi, aby se nenechali zmást propagandou a věřili si. A věřili tomu, že férovost a otevřenost je hodnotná. Protože i přes komplikace, které mi to přináší, já tomu věřím - že pravda je důležitá, že dobrá práce si zaslouží ocenění, že lhaní se nevyplácí a podvody mají jen krátkodobý efekt. A boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Eva Hrindová, psáno 2. 8. 2015

Další články, blogy, videa

Politikům velmi dlouho prochází pokrytectví, povrchnost a jakási nehybnost. Neschopnost bránit se očividnému poškozování, které k nám přichází z...
Neznamená to, že máme konspirační teorie nějak plošně odmítat nebo jim nedopřávat sluchu. Znamená to jen, že často jim dopřáváme příliš mnoho...
Nedá se nic dělat - je to třeba nazvat pravými jmény. Procházíme zkouškou inteligence a zdravého rozumu. Celá situace nám ukazuje, kdo je jak odolný...
Když jsem zveřejnila tento povzdech na svých sociálních sítích, sdílelo ho se mnou mnoho lidí. Cítíme to asi stejně. Starý svět mizí a nová doba není...
Na Slovensku chtějí přijmout zákon, který je bez diskuse zákonem segregace v tom nejhorším slova smyslu. Ke službám a maloobchodu by měli přístup jen...
*Vyplněním osobních údajů souhlasíte s jejich zpracováním. Údaje budou sloužit pouze k rozesílání newsletterů a nebudou poskytovány třetí straně. Svůj souhlas můžete vždy bezplatně odvolat.