Potkávat se s lidmi, smát se na ně, zpívat, podávat si ruce, objímat se s prarodiči, je najednou velkým rizikem. Najednou je rizikem i chození dětí do školy, sportování v kolektivech a radování se na kulturních akcích. Nepřevrátilo se nám to trochu? Žít a reagovat na okolní svět je vždy trošku rizikové. Ostatně auto vás může srazit i na přechodu. Ale je to riziko rozložené do mírných dávek a očekávatelné. Každý ho může svým vlastním přičiněním eliminovat. Na přechodu se rozhlédnete, děti otužujete, sami sebe podporujete ve zdravém stylu života. Nic vám nebrání a ta každodenní mírná rizika prostě minimalizujete.
Ale ta velká rizika, která nijak neovlivníte, bagatelizujeme. Lyžovat na vrcholcích nepřístupných hor? Jistě to je krása, ale také riziko, které nemusíme podstupovat. Lézt na osmitisícovky? Jistě zážitek, ale každý ho nepodstoupí. To riziko je velké a proto ten zážitek musí být obrovský. Proto se to dá pochopit.
Ale co rizika vysoká, ale bez zážitku? Proč taková podstupujeme? Čtu teď jednu strašnou knihu o třicetileté ženě, která je single. A není to první kniha, film, které to ukazují. Nezměrná promiskuita, kdy si ženy dobrovolně devastují svůj organismus rizikovým sexem. Bez nějakého velkého zážitku... Proč to dělají? Když už mám jít do rizika, že se nakazím nějakou chorobou nebo neplánovaně otěhotním, tak ať je to aspoň zážitek, na který se nezapomíná. Nebo když už tedy podstoupím riziko vakcinace, ať za to dostanu nějaký zdravotní benefit. Ale podstoupit velké riziko kvůli nemoci, která je pro většinu lidí rizikem minimálním? Nemáme to nějaké pomotané?
Život je riziko - každý den se může něco stát. Drobná rizika k životu patří a ta velká podstupujme jen za velké zážitky a velké bonusy!
